Pohled od pana LK na stránkách pana JM mi vybavil jednu příhodu z Nizozemí. Tenkrát jsem se lehce mezinárodně ztrapnil. Podlehl jsem somatogravické iluzi.
Svého času jsem se řízením osudu dostal pracovně k letecké medicíně. Několik let mi dokonce v práci říkali doktore. No a tehdá jsem přišel ke spoustě poznatků, které byly získány chytrými hlavami. Později během létání jsem si je ověřoval. Mezi jeden z nich patří zajímavý jev, který lze jen těžko zažít třeba při chůzi a je jím somatogravická iluze. Co o ní říká můj oblíbený letecký předpis JAR-FCL3 v české mutaci ve své výkladové části?
Somatogravické iluze jsou založeny na nedostatečné schopnosti rozdělit výsledný vektor lineárního zrychlení na vektory, tvořící jeho součásti. Zprvu je výsledný vektor pociťován jako skutečná gravitační vertikála, dokud se zřetelná zraková informace (o okolí) nestane silnějším podnětem. Iluze se může objevit během zatáčky, zrychlení nebo decelerací, nebo když letadlo přeruší stoupání. V prve jmenovaných situacích, kde se horizont může nacházet pod zorným polem pilota, velikost a směr odstředivých sil interferují s vektorem gravitační síly, což vede k pocitu nadměrného stoupání letadla. To může svádět pilota k provedení manévru, kterým uvede letadlo do nechtěného klesání.
A DJ to do lidské řeči překládá tak: prostě to je stav, kdy oči tvrdí něco jiného než vestibulární aparát. Máte intenzivní pocit, že rovina vodní hladiny není vodorovně, že se postavíte rovně, ale upadnete - to se naštěstí v malém letadle nedá. Je to způsobeno nedokonalostí našich smyslů, kdy trvale vnímaný konstantní podnět přestaneme vnímat. Vyzkoušel jsem si to ve větroni, kdy řídil instruktor a já na deset minut zavřel oči. Protože ve větroni se hodně krouží a krouží-li se vytrvale pod stejným náklonem, pak ten náklon přestanete vnímat a po otevření očí si třeba myslíte, že letadlo letí v zatáčce o náklonu 30 st. a ono letí přímým letem. Ten rozdíl mezi myšleným a skutečným se srovnává dost dlouho. Mě osobně se u toho dělá navíc lehce špatně.
Situace, kdy v letadle člověk "spí" a pak řídí nenastává, doufám, ale může k podobnému stavu (rozdíl mezi viděným a vnímaným) dojít například při neplánovaném vlétnutí do oblačnosti nebo silných srážek (čemuž je třeba předejít). Vzhledem k tomu, že ve větroni většinou není přístroj - umělý horizont - velice rychle v těchto podmínkách dochází ke ztrátě orientace a uvědomění si polohy.
Znám člověka, co kdysi po nasátí mrakem z něj po pěti minutách vypadl a nevěděl, jestli kouká na mraky zespodu nebo na mořskou hladinu shora, jak byl zmaten (skutečná země nebyla vidět).
Na všechno pamatují předpisy a pokud je člověk odpovědný, nestane se mu to, ale je dobré o tom vědět a umět reagovat.
Jen mne nenapadlo, že to zažiju ve vlaku.
Byl jsem poprvé na služečce v Holandsku a jel jsem na jednání vlakem, který neměl rovinu oken svisle a diskutoval jsem se slovenskou kolegyní otočen celou cestu do uličky zády k oknu. Když tu mne kolegyně upozornila na krásné pole tulipánů. Při pohledu z okna jsem měl pocit, že vidím hned vedle trati ukrutně velký kopec, kde je kanál a jezdí po něm lodi. Nadšeně jsem zážitek sdělil kolegyni, že jsem netušil, že tady v Holandsku mají i nějaké kopečky, ona se jen nechápavě pousmála, když tu vlak dokončil jízdu v oblouku, kopec se sklopil a mně se udělalo mdlo…
Poprvé na zemi jsem zažil somatogravickou iluzi.
Možná by se dala ještě vyzkoušet při jízdě na tandemu (vzadu), rychle jedoucí lodi, motorce (vzadu) a někde na kolotočích.
Tak, konec poučování a dle vzoru Sargo jednu fotku dětí. Zde Majda s třetinou rohlíku.
LittleKey | 2. listopadu 2007 v 12:36 | 
Zde hledá
Hernajs, to je vědecké pojednání hodné pokročilé hodiny restaurační. Jen kdybych vynechal všechny odborné pojmy, kterým jsem nerozumněl, neměl bych pomalu co číst! :-)
Ale z principu rozumím. Znám to z horské dráhy...