Postřehy DJ-teamu - Články

Rok djr.blog.cz

Sat, 01 Dec 2007 20:23:25 +0100

Ano, je to skoro rok, za týden je výborovka a po výborovce jsem napsal první delší článek. Tento je pravděpodobně poslední.

Nejsme sice "bůhvíjakčtení", ale kamarádi a rodičové, najdete nás brzy na http://dj-team.pise.cz

Děkujeme všem čtenářům a zejména přispěvatelům za pozornost.

O Františkovi

Mon, 19 Nov 2007 22:59:06 +0100

Když jsem byl děcko poslouchající máminy pohádky, nejvíce mne bavily ty, které nebyly pohádkové a byly spíše vyprávěním příběhu.

Zkusil jsem tedy při první zatěžkávací zkoušce mého uspávačství dcery vyrukovat s příběhem, kde mohu aplikovat své znalosti. Nahodil jsem pohádku o letadlu František. Ani nevím, jaký je to typ, ale zabralo to. Postačí popsat vzlet, trať letu a přistání a návdavkem přidat transfer z letiště dom. Majda je nadšená. Až tak moc, že stále vyžaduje "Františka".

Pokaždé, když si ho vyprosí, tak si zvolí destinaci odletu a příletu a startujeme. Občas kvůli počasí divertujeme, občas letí se mnou, protože pilotem jsem samo já. Onehdá jsem při přistání s Frantou říznul, že jsem v Kladně ulomil podvozkovou nohu. Neřekl jsem to ženě a ta málem vyhubovala Madlence, ať si přes den nevymýšlí a nevykládá jí, že má Franta bolavou nožičku. Žena naštěstí žije v přesvědčení, že jsem pilot šikovný svěřená letadla nepoškozující.

Nakonec mne to unavilo, nechal jsem Frantu dosloužit a prodal ho do sběru.

Přemluvila mne.

Už je z výkupny zpátky, čas získávám tím, že není dost peněz na ztracená křídla namísto vyprávění chodím do práce vydělávat korunky na křídla a opravu motoru.

Uvidíme, jak dlouho to vydrží

Dokonce jsme Františka zhmotnili a oproti reálu je to "anglik" Jumba, který jsem dostal v cca šesti letech. Je v barvách Swiss Air, kde je této společnosti dnes konec…bohužel. To ale nebrání tomu, aby s ním Majda usínala.

Však si poslechněte, začátek o Jantiškoji…(uložena na záložním webu, kam se možná přesuneme)

http://madlous.wz.cz/frantisek.mp3

Rozborka a sborka

Sat, 17 Nov 2007 22:09:02 +0100

Postelí jsem se chlubil několikráte a se ženou jsme si slíbili, že si patro přenesem do nového bytu. Když jsem se na vojně učil demontovat osobní zbraň tj. samopal vz. 58 a posléze jsme se učili její skládání, tak mi to šlo rychleji.

Patro bylo od počátku koncipováno jako rozebiratelné a pokud by výška stropu v jiném prostředí byla shodná, nebylo potřeba kromě spojovacího materiálu nic shánět. Naštěstí je v novém bytě strop cca o 15 čísel vyšší, proto jsem sehnal nový trámek a bylo v plánu zvýšit světlou výšku.

Rozborka ve starém bytě proběhla během dopoledne a to včetně převozu a odnosu do sklepa. Vzhledem k váze celé konstrukce (okolo 50 kg) a skutečnosti, že jsem to dělal sám, to je slušné, vždyť jsem to stavěl celé 3 roky!

Dnes byl volný víkend a přestože rozhodně nejsme fit, rozhodl jsem se, že dneska by to šlo. Silným hnadlem je i skutečnost, že doposud spíme (část noci všichni) na rozkládacím gauči o šířce 140 cm.Vyklidila se místnost resp. její část a začal jsem přinášet součástky ze sklepa.

Za povšimnutí stojí lišta podlahy končící v místě, kde bude jednou stát skříň, která nyní stojí jinde a čeká na zkrácení, aby se vešla pod patro. To malý černý je reprák, jekly slouží ke zpevnění postele a tvoří asi 60 procent hmotnosti.

Po demontáži police se na mne vyzubilo všech 16 děr, o kterých jsem psal dříve v hádance. Liboval jsem si, že jsem při demontáži jednotlivé díly pěkně popsal, protože se mi podařilo celou postel docela pěkně sesadit, před definitvním sesazením jsem ještě využil jedné bočnice a čela jako šablon a vyvrtal kotvící otvory v přilehlém zdivu.

Stále jsem si myslel, že jsem si vše v klidu promyslel a nemůžu na tom nic zkazit. Dokonce jsem se změřil sedící, abych se nahoru vešel, změřil jsem se stojící včetně bačkor, abych se vešel pod patro. Na základě získaných údajů jsem zvolil výšku patra. A smontoval ve svislém stavu.

V záplavě hraček jsem vylovil třímetrový trámek a opracoval jsem jej. Nejhorším okamžikem bylo naměření délky, protože vzdálenost stropu a podlahy není ekvidistantní. Zde jsem poprvé přizval ženu, ale máme to již secvičené ze stavby Majdiny postele. Trámek byl vetknut, protože jsme se sekli o cenťák a nedržel svépomocí, použil jsem fintu s podložkou z plovoucí laminátové podlahy, teď drží, že když se do něj udeří, musí se sousedům rozhoupat lustr.

Když jsem stavěl postel minule, zvedla jsem konstrukci vždy maximálně o půl metru, tudíž nebyl problém ji podložit knížkama. Tentokrát je spodní hrana ve výšce narovnaného DJ s bačkorama tj. 182 cm, tolik knih nemáme. Zvolil jsem tedy DJ jako hever a kozy v jednom s tím, že žena bravurně přisunovala hliníkové schůdky jako oporu na vzdálených koncích. Jakmile se podaří vetknout dva vruty do zdi - použil jsem 14x170, bude vyhráno. Jeden se podařilo a při druhém jsem zjistil, že jsem blbě naměřil díry. Budu muset jednu stranu převrtat o 3 cm. Zjistit tohle, když máte nad hlavou 50kg, síly ubývají.... Ta zeď je prokletá, nejenže jsem se seknul s policí, ale i s postelí...Protože u toho byla Majda, vyvaroval jsem se sprostých slov. Mno, převrtáno, nadhozem nad hlavou, žena vcelku šikovně zatloukla dvě oporné hmoždinky, které prochází i postelí a mají límec, že jsem se odvážil upustit břemeno a dotlouct zbývající tři hmoždinky. Nyní je použito 5 vrutů, minule jich bylo 8. Protože při demontáži vzaly hmoždinky za své a cena jednoho páru je přes páďo, uznal jsem dřívější předimenzovanost. Ráčnou jsem vše utáhl, vodováhou vyvážil a konečně skrze trámek provrtal otvor, trámek je spojen s postelí pouze jedním ocelovým šroubem. Otestoval jsem nosnost, posléze nahodil matrace a Majdu..

Nechtěla dolu. Postel je tedy hotova, přidělal jsem ještě boční hrazení, které je využito jako police na knihy a věci, které se točí okolo postele a...

..zjistil jsem, že přenosné schůdky nám pro vylezení a slezení nestačí. Při velkém snažení se nahoru dá dostat, ale už jsem jednou sletěl v noci z (zde by se hodila i předložka s) postele, tak tam asi spát jen tak nebudem. Nevíme totiž, kde budou a jak je pojmeme, nevíme, jak bude vypadat pokoj, nechci totiž vrtat do bočnic, ve finále má být vidět pouze šroub, který je v trámku. "Podhled" ještě řeším, ale bude to minimálně takový ten laminátový obklad, možná palubky, možná plátno...

Na závěr musím přiznat, že po prohlédnutí fotky mi neseděla soudkovitost, tak jsem se podíval v reálu a srovnal to palicí.

Máme tedy doma nad gaučem krásnou pegolu.

P.S.

Majda si během poledního klidu odfrkla a opět levou rukou nezapřela otce. Mimochodem, dnes jsem jí po dohodě odebral dudlíka.

Ta správná blogovací poznámka

Mon, 12 Nov 2007 21:13:23 +0100

Při hledání retro fotek pro porovnávání děcek, jak sou si holky podobné, jsem došel k zajímavému závěru.

Našel jsem fotku, kde jsme já i Majda měli zhruba o deset kilo méně. Možná to u mne není celých deset kilo, ale i tak. Je to empatie? Že rostu s potomkem?

Smutné.

2,3

Mon, 12 Nov 2007 21:05:57 +0100

Je zhruba našemu nejstaršímu dítěti, v rocích.

Máme ještě o chlup staršího synovce a podle jeho reakcí a vnímavosti se mi potvrzuje, že snad nastává ta pravá chvíle pro ještě aktivnější zapojení otce . Manda již má ten správný rozumný výraz, skládá si poznatky, vyvozuje své první závěry a hlavně ocení, když jí něco ukazuji nebo vysvětluji. Imponuje mi a stávám se jejím bezmezným fanouškem, který naštěstí má autoritu a občas se jej uráčí poslechnout. Připouštím, že občas to je jen kvůli tomu, že očekává další dávku blbin, pokud bude postupovat dle pokynů svého otce.

Velice rád se vyskytuji v její blízkosti, když si sama hraje a rozplývám se. Ona mi oplácí podobným metrem a pokud se rozhodnu cokoli dělat, musí mi pomáhat. Velice jí přitahuje kontrolování účtů a práce na počítači, ráda mačká enter.

Dneska mne ale dorazila schopností aplikace znalostí. To, že nás někdy navzájem oslovovala jmény, kterými se oslovujeme se ženou, se dalo čekat, ale dnes…

Zkoumal jsem podhled v chodbě (jak tam zakomponovat noční diodové osvětlení spínané pohybem), když Majda vylezla na schůdky, něco žbrbrala a já komunikoval se ženou. Zjevně jsem jí nevěnoval pozornost, protože mne zatahala za rukáv a řekla: "<mé křestní jméno v pátém pádě> podívej se." Zřetelně vyslovené mé křestní jméno nás dostalo. Žena mne takto neoslovuje, vlastně mne tak oslovuje nemnoho lidí, musela to zachytit obtížně.

Je dobrá.

Samozřejmě nás to pobavilo, dali jsme to na sobě znát a asi jí to polichotilo. Máme se na co těšit.

Vcelku příjemně načatý večer jsme si pokazili, když žena v Majdině pokoji zjistila, že nám do bytu zatéká. Bydlíme v posledním patře, tak to asi nebude pračka sousedů… Jako emeritní obyvatel jednoho karlovarského podkrovního bytu s děravou střechou dost dobře tuším, co nás asi ještě čeká.

Navážu tedy komunikaci s panem domovníkem.

...

Nádherná zimní atmosféra na blogu Mr. JM mi připomněla, že jsem o víkendu objel trojúhelník Kladno, Vary, Žatec s odbočkou v Nových Hamrech a rozmanitost klimatických podmínek je úžasná. V Hamrech jsem testnul nové hrablo Fiskars, otáčel se na ruční brzdu a v Žatci byla suchá silnice.

No a fotka z koupání nejmladší dcery. 8 týdnů.

Jak voda teče do kopce

Thu, 01 Nov 2007 20:14:21 +0100

Pohled od pana LK na stránkách pana JM mi vybavil jednu příhodu z Nizozemí. Tenkrát jsem se lehce mezinárodně ztrapnil. Podlehl jsem somatogravické iluzi.

Svého času jsem se řízením osudu dostal pracovně k letecké medicíně. Několik let mi dokonce v práci říkali doktore. No a tehdá jsem přišel ke spoustě poznatků, které byly získány chytrými hlavami. Později během létání jsem si je ověřoval. Mezi jeden z nich patří zajímavý jev, který lze jen těžko zažít třeba při chůzi a je jím somatogravická iluze. Co o ní říká můj oblíbený letecký předpis JAR-FCL3 v české mutaci ve své výkladové části?

Somatogravické iluze jsou založeny na nedostatečné schopnosti rozdělit výsledný vektor lineárního zrychlení na vektory, tvořící jeho součásti. Zprvu je výsledný vektor pociťován jako skutečná gravitační vertikála, dokud se zřetelná zraková informace (o okolí) nestane silnějším podnětem. Iluze se může objevit během zatáčky, zrychlení nebo decelerací, nebo když letadlo přeruší stoupání. V prve jmenovaných situacích, kde se horizont může nacházet pod zorným polem pilota, velikost a směr odstředivých sil interferují s vektorem gravitační síly, což vede k pocitu nadměrného stoupání letadla. To může svádět pilota k provedení manévru, kterým uvede letadlo do nechtěného klesání.

A DJ to do lidské řeči překládá tak: prostě to je stav, kdy oči tvrdí něco jiného než vestibulární aparát. Máte intenzivní pocit, že rovina vodní hladiny není vodorovně, že se postavíte rovně, ale upadnete - to se naštěstí v malém letadle nedá. Je to způsobeno nedokonalostí našich smyslů, kdy trvale vnímaný konstantní podnět přestaneme vnímat. Vyzkoušel jsem si to ve větroni, kdy řídil instruktor a já na deset minut zavřel oči. Protože ve větroni se hodně krouží a krouží-li se vytrvale pod stejným náklonem, pak ten náklon přestanete vnímat a po otevření očí si třeba myslíte, že letadlo letí v zatáčce o náklonu 30 st. a ono letí přímým letem. Ten rozdíl mezi myšleným a skutečným se srovnává dost dlouho. Mě osobně se u toho dělá navíc lehce špatně.

Situace, kdy v letadle člověk "spí" a pak řídí nenastává, doufám, ale může k podobnému stavu (rozdíl mezi viděným a vnímaným) dojít například při neplánovaném vlétnutí do oblačnosti nebo silných srážek (čemuž je třeba předejít). Vzhledem k tomu, že ve větroni většinou není přístroj - umělý horizont - velice rychle v těchto podmínkách dochází ke ztrátě orientace a uvědomění si polohy.

Znám člověka, co kdysi po nasátí mrakem z něj po pěti minutách vypadl a nevěděl, jestli kouká na mraky zespodu nebo na mořskou hladinu shora, jak byl zmaten (skutečná země nebyla vidět).

Na všechno pamatují předpisy a pokud je člověk odpovědný, nestane se mu to, ale je dobré o tom vědět a umět reagovat.

Jen mne nenapadlo, že to zažiju ve vlaku.

Byl jsem poprvé na služečce v Holandsku a jel jsem na jednání vlakem, který neměl rovinu oken svisle a diskutoval jsem se slovenskou kolegyní otočen celou cestu do uličky zády k oknu. Když tu mne kolegyně upozornila na krásné pole tulipánů. Při pohledu z okna jsem měl pocit, že vidím hned vedle trati ukrutně velký kopec, kde je kanál a jezdí po něm lodi. Nadšeně jsem zážitek sdělil kolegyni, že jsem netušil, že tady v Holandsku mají i nějaké kopečky, ona se jen nechápavě pousmála, když tu vlak dokončil jízdu v oblouku, kopec se sklopil a mně se udělalo mdlo…

Poprvé na zemi jsem zažil somatogravickou iluzi.

Možná by se dala ještě vyzkoušet při jízdě na tandemu (vzadu), rychle jedoucí lodi, motorce (vzadu) a někde na kolotočích.

Tak, konec poučování a dle vzoru Sargo jednu fotku dětí. Zde Majda s třetinou rohlíku.

Nahlédl jsem do katastru

Tue, 30 Oct 2007 20:57:16 +0100

a zjistil, že jsme se stali majiteli bytu, který obýváme. Tedy oficálně.

Pro část našich příbuzných to znamená výbornou zprávu, protože jakmile dorazí papíry započneme s přepisem hypotéky a budeme už ručit za byt bytem. Snad se kolotoč okolo majetku brzy uzavře a staneme se standardními majiteli jednoho bytu zatíženého jednou hypotékou na většinu produktivního věku.

Já a Majda bojujeme s chorobou, rád bych pulikoval, ale musím psát domácí úkoly. Pro dnešek jsme vyběhli s "novým" logem. Detaily budou následovat.

Kutilské drobnosti

Mon, 29 Oct 2007 22:13:40 +0100

Onehdá jsem se chvástal, že máme druhé dítě a stále jeden kočárek. O víkendu nás osud jemně upozornil, že kočárek nehodlá vydržet i na třetí dítě.

Tím nechci naznačovat, že jsme těhotní :o), jen jsme si současný kočár pořídili, že nám fakt vydrží. No, nevydrží.

Při jízdě jsem si všiml, že řízení táhne na jednu stranu a nepomáhalo vychylování předního kola ve vidlici. Ouha, praskl čep, který je součástí nosné konstrukce. Dle detailního zkoumání (pro fotografující čtenáře, byla použita předsádková čočka 4D od B+W) došlo k únavovému lomu a dle opotřebení zbytků čepu zjevně je čep velmi namáhán a materiál použitý na jeho výrobu namahání nezvládá.

Provedl jsem náhradu kvaltním šroubem, podložkou a samojistící matkou, ale protože zbytek čepů je stejně jako onen osudný namontován nerozebiratelně, nelze provést kontrolu ostatních. Moc se nechci smířit s představou, že žena někde v dešti půl hodiny od bytu se dvěma prckama a nákupem kouká na kočár, kde prdnul třícentimetrový čep a kočár se celý složil...

Říkali jsme si, že z hecu porodné utratíme na nový kočár (do města) a stávající budeme mít do lesa a von to nebyl hec...

Tak k úspěchům.

Postupně se mi s holkama daří dobudovávat dětský pokoj. Majda mi udělala radost.

"Táta udělal Máje houpačku, teď udělá klouzačku, ještě kolotoč a pískoviště dělat nebudeme, to by se našlapalo." Že by první náznak skromnosti a soudnosti?

Druhý den už pro pískoviště koutek našla. Safra.

Nicméně mne každý den honí, abychom dokončili její postel, která se nyní nachází ve výši nemocničního lůžka a náááádherně se mi na ní spí! Vůbec bych se nedivil, kdyby někdo přišel na to, že ten pokoj zařizuju tak, jak bych si ho zařídil pro sebe, kdybych byl dítě :o) Ale k postýlce, každý den na ní něco doděláme, dnes třeba zábradlí po delší straně, schůdky budou zítra, ale jak vidno, Majdě to zase tak moc nevadí. Časem dokončím ohrádku i u hlavy a nohou, přibude skluzavka pro rychlejší opuštění lůžka a budeme postupně zvedat (místo pomocného hranolu na schůdky přibude stojna až ke stropu). Pod postelí má ráj a během spaní jí tam tlumeně svítí diody.

Mám z toho pokoje radost. O to větší, že si v něm Majda ráda hraje. A spí.

A my máme ve zbytku bytu klid.

Ta nevzhledná matrace zatím vyplňuje díru vedle komína, cca ve čtvrtek tam přijde zábradlíčko. Kabely také uklidím, jakmile si rozmyslím rozmístění diod, svítí dost, co?

A na závěr Terezka, už se jí ztrácí vyrážka.

Jako z voskového muzea, že?

Provozovatel čtyřkila

Wed, 24 Oct 2007 22:08:56 +0200

Tak trochu za odměnu jsem se stal správcem nové sady vytoužené fototechniky.

Není v mém vlastnictví, kde bych taky vzal na Canon:

EOS 400D
EF 17-85 IS USM
EF 70-300 IS USM II
battery grip pro 400D
blesk 430 EX

S takovou výbavičkou umí fotit každý, přece jenom jsem si to musel zatím odříct a asi na to dlouho v rozpočtu doma nezbyde, proto jsem rád, že se to v práci podařilo a můžu si občas sáhnout na pořádný nářadí. Měl jsem takovou radost, že jsem úplně zapomněl na vlny a bouře, který v práci probíhají...

Ale spíše k věci, je to úžasný materiálek a pro mne, který mám problémy se zrakem a dodnes jsem si nezvykl na elektronickou zrcadlovku, je pohled skrze sklo na snímanou scénou nenahraditelný. Odezva je neskutečná, stabilizace je uklidňující.

Prostě zážitek.

Nedávno jsem našel svého 11 let starého Canona EOS 500n a v něm osmistovkový film. Po dofocení zbytku a vyvolání v labu jsem zjistil, že film je tam přes dva roky. Ale ta radost z focení zrcadlovkou byla úžasná. Mám jakési hmotné sny a priority (kdysi je vlastně vystihl pan JM a končí stále sadou Cimrmanů v originále :o) ), ale dnešní pomazlení se se zrcadlovkou podložené listováním ve Photolife při cestě na Taiwan...že bych nechal létání? Prodal auto? Zpronevěřil něco?

Digitální zrcadlovka je prostě nádherný kousek techniky. Navíc je to Canon, nemusím se učit ovládání, všemu rozumím, protože to je stejné jako na analogu či kompaktech, jen toho je víc a přesně tak akorát.

Zároveň připouštím, že jsem před časem začal koukat po Pentaxích zrcadlovkách.

První fotka musela patřit Majdě, která mi pomohla s rituálním odpaněním techniky.

Dostala nový kožíšek.

Už mám jít spát? Věřili byste jí dva a kus roku? Nosí oblečení po ženě, co jej nosila ve čtyřech...letech.

Rézinku moc nefotíme, mám na fotkách vyrážku o dost ošklivější, než to je ve skutečnosti. Nicméně je v poslední době "pokoušivá". Kouká jako pokusník, tj. pokouší Vaši pozornost a tváří se šibalsky.

Kreslí hezky, že? (objektivy)

Taipei 101

Sun, 21 Oct 2007 16:30:04 +0200

Symbol digitálního věku, nejvyšší používaná budova na světě zdálky nevypadá tak vysoce, jak vlastně je.

Již si nepamatuji, kolik přesně měří, je to asi 506 m. Jsou na ni velice hrdí a uvážíme-li, že taifun, který zde byl před pár dny byl doprovázen větrem o rychlosti i 240 km v hodině, zůstává rozum stát.

Nedělal jsem si zápisky o konstrukci, která je příjemně popsána na vyhlídkovém patře č. 89. Ještě o dvě patra výše je otevřená vyhlídková plosina, ale ta byla již uzavřena, proto si možná některé údaje přikresluji, ale:

základy tvoří desítky pylonů 40 nebo 80 m dlouhých (i to nižší číslo je dost ohromující)
stavěla se asi tři roky
původně měla mít asi jen 60 pater, ale pak někoho napadlo to protáhnout na 101, kde jedničky a nula symbolizují digitální věk
stojí jen 4 km od městského letiště a byly zde problémy s ochrannými pásmy. V Evropě by to asi neklaplo, aby na okruhu vyrostla takováhle překážka.
má výtah, který jezdí z pátého do 89 patra (má jen tři zastávky - třetí je 91). Délku jsem zapomněl, ale rychlosti jsou nahoru šedesát a dolů 36 km za hodinu. Přestože dolů jede pomaleji, je to fyziologicky méně příjemné. Pokoušel jsem vydržet bez profukování uší a v polovině jsem to vzdal. Je to potřeba. Nevím, jak by to zvládalo malé dítě, které to ještě neumí. Výtah je nejrychlejší na světě a má aerodynamciky tvarovanou kabinu (to pasažér nevidí).
Je tam asi největší koule na světě. 660 tun.
Z vyhlídky díky oblačnosti nebylo skoro nic vidět :o)

Výhled ze zasedačky jedné státní budovy.

Budova těsně vlevo 101 má přes třicet pater...

Fotka z křižovatky z dvoukilometrové vzdálenosti

Pohled z ulice u vchodu.

Uvnitř je nákupní centrum, galerií je nepočítaně..

Je to asi fakt vysoko :o).

Nádherný výhled, že? Trochu mi to přípomínalo film Anděl na horách.

Závaží, které tlumí kmity budovy buzené větrem a zemětřesením, umístěno cca na 90. podlaží (je to asi přes 4 patra). Zavěšeno na lanech, tlumeno písty. Bohužel jsem kmit neviděl a ani necítil. Podle oběhanosti pístů to musí být někdy podívaná.

Další články na http://dj-team.pise.cz

Máme měsíc za sebou

Sat, 20 Oct 2007 10:17:18 +0200

Je to týden, kdy jsem byl 9000 km daleko od holek a zdá se, že jsem se vypořádal s návalem práce a časovým posunem, blog frčí, tak jsem porušil své předsevzetí, že budu publikovat, až klesne návštěvnost pod sto týdně :o).

Kde začít, věcí se děje mnoho, ale kromě radosti z malých holčiček, o kterých budu psát ještě hodně jsem měl tu kliku, že jsem se podíval na ten ostrov u Číny, který je a není Čínou. Neznám nikoho, kdo byl v kontinentální Číně (tedy znám, kolegové z práce tam lítali, ale to se nepočítá), ale znám asi deset lidí, co byli na Taiwanu. Vzhledem k poměru například rozloh je to statisticky zvláštní.

Nejsem žádný cestovatel a tím, že to byla služební cesta s pevným programem s volnem pouze pro spaní, neměl jsem moc času se věnovat vlastnímu průzkumu a hledání GPS pokladů - jeden jsem ulovil a podařilo se mi do něj umístit cestovatele z Holandska a vypusit našeho s cílem vrátit se domů. Ale starali se o nás dobře a něco jsem viděl.

Dojmy jsem ještě neutřídil, na dovolenou bych tam nejel, možná do přírody, mají vysoké hory - i 4 km. Nebudu popisovat to, co se dá vyčíst z webů a cestopisů, jen moje dojmy:

gen. Čankajšek tam zařídil hezké muzeum, údajně je tam největší světová sbírka čínské historie. Je uspořádané hezky, ale nějak se mi nechce věřit, že to jsou pravé předměty. Těm mistrům kopií se daří opajcnout všechno..
Nejkurioznějším předmětem celého muzea, nad kterým kroutili hlavou všichni, byla socha moravského vrabce. Představte si z nefritu pěkně vyvedený vypečený kousek bůčku včetně křupavoučké kůžičky na zlatém podstavečku. Nabarvené dokonale. Jistá dynastie prý ujížděla na plastikách jídla...
Viděl jsem čínskou kopii cibuláku :o))))) ...Muzeum se mi líbilo a je fakt, že sice máme nejstarší plastiku na světě, ale oni měli kolo dříve než my. Aspoň se tam tím chlubili. U všeho průvodkyně zdůrazňovala věk předmětů. "This is steamer, but very old steamer," pravila u napařovače z doby bronzové.
vzdělaní lidé tam umí velice dobře anglicky spíše s britskou výslovností. Nerozuměli nám moc dobře, zpočátku , údajně to je naším českým akcentem. Mluvili jsme anglicky. ;)
Mají nejvyšší budovu na světě - 504 m. Už je jinde (Dubai?) nějaká vyšší, ale není zkolaudovaná, také tam mají nejrychlejší výtah na světě (nahoru 60 km za hoďku, dolů polovina). Kabina je aerodynamicky tvarovaná. Byl to pěkný zážitek.
Po Taifunu ani památky (to velký T je, protože byl prý velký)
Nemají tam žádné památky, jak je známe my.
Je to panelákov
Asi neřeší rozvody elektřiny, všude po barácích vede spousta vodičů a nezaregistroval jsem, že by byly nějak zázračně izolovány.
Bylo tam 22-28 stupínků pana Celsia (během 24 hodin) a vysoká vlhkost, po dobu naší návštěvy stále zataženo.
Holky se mi tam líbily, dosud se mi líbily pouze na území bývaleho ČSSR, Ruska a Ukrajiny.
Je tam čisto a bezpečno
Neviděl jsem žádnou rikšu, provoz byl obdobný jako v Paříži nebo Římě jen tam jezdí větší auta. Skůtrů trochu víc, kol méně. Mají chodníky.
Jel jsem vlakem, který umí valit třista
Na oknech mají často mříže nebo klece, ve kterých pěstují květiny. Připadalo mi to tam jakoby neexistovala funkce městského architekta a každý si mohl dělat co chce. Viděl jsem třeba ve štítu "paneláku" vyražené okno.
Neletěl jsem obchodní třídou, přestože většina delegace díky vstřícnosti kolegů z Korean a China Airlines ano, zde jsem oproti panu JR žabař. :o)
Sehnat tam pohled je fakt fuška, všude mi nutili koresponďáky!
Naučil jsem se jíst hůlkama, ve finále jsem hůlkama zobal buráky po jednom. Sice všude byly příbory, ale prostě mne místní donutili.
Zjistil jsem, že žraločí ploutve v polívce vypadají jako masák, asi mne už nepřekvapí žádné jídlo. Snad jen hmyz, ten jsme tam neviděli.
Z Taipei je to do Kladna stejně daleko jako z Portlandu. To jsou mé nejvýchodnější a nejzápadnější destinace. Doposud byl můj východní rekord Kamyšlov (najdete ho?).
Letěli jsme ve výšce přes dvanáct km, není to můj rekord, ale je to dost.
Sešel jsem se tam s mým spolužákem, je z jiné firmy, ale o to příjemnější to bylo.
Opět jsem si uvědomil, jakou mám kliku, že v rámci výkonu práce mohu cestovat, zároveň mi to vždy přijde líto, že žena coby pedagog na rodičovské dovolené si o tom může nechat zdát. Navozuje mi to pocity černého svědomí a snižuje intenzivitu zážitků.

Na závěr jeden osobní postřeh, který jsem si ověřil s oním spolužákem, který služebně cestuje o poznání více než já. Stačí vidět několik metropolí a cestopisů a přestaly mne překvapovat a udivovat některé skutečnosti technologické povahy, které neznáme - jako třeba metro bez řidiče, deset pruhů dálnice, mrakodrapy, obrovská letiště. V porovnání s tím, kdy jsem jako děcko poprvé jel Letenským tunelem autobusem, slyšel ty větráky a uznale se podivoval nad zručností obkladačů to nemá takovou sílu. Nechci tím deklasovat cestování, ale přece jenom když jsem v šesté třídě Aganjóku viděl sochu "Matka Ukrajiny" v Kyjevě u památníku a zatoužil ji spatřit, pak to ve třiceti letech viděl na vlastní oči, rozhodně mám větší vzpomínky na tu šestou třídu.

Nicméně až se příště budu chystat někam daleko, budu se zase hrozně těšit, hlavně na cestu domů za holkama. :o)))))))))

Asi to po vzoru pana JR rozdělím na více etap, abych fotkama nenudil. Nebylo mnoho příležitostí fotit. Symbolicky jen jedno foto, je sice známo, že ten symbol souvisí s jedním tamním rozšířeným náboženstvím a ono za Adolfa nemůže, ale středoevropana vychovaného na ruských válečných filmech, kdy největší noční můrou bylo, že ho honí esesáci, ten pohled zamrazí, no ne?

P.S.

Musím končit, Majda dnes řídí malování jejího pokoje a já jsem malířská četa.

Základem je dobře utemovat

Mon, 08 Oct 2007 21:39:32 +0200

Děje se toho hodně a je málo disciplíny publikovat. Zejména kvůli rodičům využívám chvilkové funkčnosti systému a bystře publikuji týdenní porci novinek.

Stalo se něco nevídaného, přišel jsem z práce jako normální člověk a mohl holky dohonit na pískovišti. Je to Majdino království.

Nedal jsem se dvakrát vybízet k řádění. Zbudovali jsme přípravnu, kde probíhalo hutnění do forem a výsledkem byla třípatrová bábovka. Majda volila obligátní pocukrování a posolení. (Při vaření ráda koření). Okolní děcka záviděla. Časem to poženeme vejš. Technické specifikace - písek nebyl uměle vlhčen, na povrchu cca 1 cm scuhý. Bylo zapotřebí notně hutnit. :))

Není vhodné srovnávat, ale Terezka roste jako Majda při poloviční době výdeje stravy. Odebírá dokonce o jeden výdej méně. Najednou nám starší dítě opticky vyrostlo před očima, jakoby skokem. Ono, jak máme doma dvě holátka a obě rostou jako z vody, nevíme, kterou pozorovat dříve.

Během výdeje stravy je Terezka nejhodnější, dokonce kouká a opičí se.

Zde je vidět, jak lidská hlava povyroste.

Nevěděl jsem, jak do Majdy dostat mléko. Z panáčka si dala říct. Když jsem se s ní hádal, že to není sklenička, že to je panák, netušil jsem, jak rychle si to osvojí a bude vyžadovat většinu nápojů do panáčka. "Tátóó, majinko, do panáčka, jednou, pjosím."

Při rozhovoru s varskou větví.

Vyrazili jsme na písek i trochu dál. Kdo zná sedačku a rozložení hmot s děckem bez jezdce, tak podotýkám, že kolo bylo vzpříčeno o tabuli a sám jsem měl co dělat, abych ho vyprostil. Za povšimnutí stojí skutečnost, že Mája u přerostla sedačku. Kdysi jí helmička lícovala s hranou skořepiny a zlatavá tyč tvořící nosnou a pružící část sedačky byla i s Majdou vodorovně....

Při sobotní nádherné procházce k zaniklé obci Necky za GPS pokladem jsem při chůzi po polní cestě v dálce zahlédl nezvyklého ptáka. Cesta byla lemována ovocnými stromy a les daleko, tak byla šance, že ho budu moci vyfotit. Podařilo se mi přiblížit se asi na 47,8 m a desetinásobným zoomem vyfotit na náš třímegáč. Blíže nás nepustil. Jsem rád, že se mi odhad potvrdil a byl to můj první strakapoud. Ten pták se mi od dětství moc líbil a stejně jako jeho brácha datel, kterého jsem viděl poprvé a naposledy na rekreaci ROH v Nedvědici v roce 1980 nebo 1981.

Zrcadlovka se stále odkládá..

Ze zaniklé obce zůstala jen kaple, kterou opravili místní myslivci. obklopují ji pečlivě obdělávaná pole. Myslím sti, že to jsou bývalé rybníky obce. Měly být celkem tři. Nádherné místo, kde se dá nejen odpočívat.

Mno, fotky jsem nadělil, jdu balit holínky a pláštěnku, zítra letím na dálný východ a nebude to obchodní třídou, bohužel. Až se vrátím, budu mít doma nejméně o patnáct deka více dětí.

První portrét aneb velké odhalení

Tue, 02 Oct 2007 22:00:22 +0200

V neděli mi táta půjčil do ruky foťák a já udělala pár fotek. A podařilo se mi tátu vyfotit! Do vobličeje!

Nebudu to zbytečně natahovat, většinou fotím barevné skvrny, jako třeba tady moje tepláčky.

Ale řekla jsem tatínkovi, ať se na mne usměje, že ho vyfotím. Nerad se fotí, ale usmál se.

A zrovna si strčil prst do oka. Ale ten úsměv tam fakt měl a je to opravdu on!

Všimněte si neformální kompozice, vyváženého doblesknutí, fotka nebyla upravena.

Tak to je on, to bylo řečí, že se bude skrývat co?.

Vaše Majda (zde vypadám po mamince).

První procházka s kočárkem

Sun, 30 Sep 2007 22:51:16 +0200

Byl to hezký den, vyrazili jsme do prostor Lánské obory. To místo jsem našel při jedné z těch cykloexpedic, když jsme se nastěhovali do Kladna a snažil jsem se omalovat slepou mapku okolí.

Na tom místě je několik rybníčků, luk a starý les. Celá krajina je taková starobylá a úplně tam vidím toho stařičkého pána na koni. Uložili jsme tam náš první poklad a chodíme si tam popovídat. Pokaždé tam vidíme nějakou zvěř, kterou ve městě nevidíme. Se švagrem myslivcem jsem toho viděl více, ale je zázrak, když s hlučícím prckem vidíme srnu, ještěrku, volavku, vážku...

Je to místo dostatečně vzdálené od civilizace, aby tam nebylo moc lidí, ale cyklista je občas k vidění.

Jako vždy jsme museli jít před Majdou a ona nás následovala z uctivé vzdálenosti. Nemělo se nic stát, neměla kam upadnout (sráz, voda), na cestě nebyly větší ostré kameny, půda byla vlhká, divá zvěř vyplašena.

Projeli okolo ní dva cyklisté.

Majda se lekla, poskočila a upadla. Samozřejmě se nacházela u nejhlubší louže plné bahna, která po cestě byla.

Utěšila až pohádka polámal se mraveneček s názorným příkladem. Trochu ji zarazilo, že je mraveneček menší než kačena (kachna).

Žena je čistotná, ta šla do kolen, já se bavil, Majda řvala jako tur. Ke slovu přišla má moirová mikina, co ji nosím pro toho nejpotřebnějšího.

Ke konci Majda hřešila na zranění z boje a vydupala si vození v košíku v kočárku. Košík má nostnost 4 kg...Majda 18 kg. Vydržel.

Přišel čas pro oprášení krosničky.

Druhý týden

Sat, 29 Sep 2007 23:09:49 +0200

Poslední články na blogu pana JM mne nepřímo odradily od dalšího psaní. Je to chvilkové snížení sebevědomí, snad.

Proto zpět k technologickému výčtu, třeba chytím slinu :o).

Přijali jsme první nerodinnou návštěvu, ale jsou to natolik dobří kamarádi, že stejně jako rodina zavřeli oka nad nedodělky, ostatní pozveme, až bude mít Majda vymalováno.

Výmluva, ale nerozbitná.

Únava, Únava, Únava. Majda rostou zuby, je zahleněná. Terezka má prdíky, v noci svorně pláčou. Žena to šéfuje, nechápu, kde bere sílu. Kupodivu dvě děti nejsou dvojnásobná zátěž.

Vsadíme se, že zatím.

Houpačka je skvělá, směle se houpu, ale Majdě to samotné nejde, tak chce stále houpat. Stále. Když spí, křičí ze spaní houpat. Když jsme dnes nahlas řešili, jak bude provedená ta skluzavka, Majda si ještě poručila kolotoč a pískoviště. Houpat chce jenom moc.

Kdy vymyslel houpaču? Vydědit.

S Terezkou začíná být legrace, drží hlavičku, kouká, vyplazuje jazyk.

Někam se vypravit je o trochu těžší než dříve, to máte, sedačku/nosítka na dítě, autosedačku na malé dítě, kočárek na kojence, obléknout Majdu, pak jí svléknout, protože chce čůrat, obout se, všichni atd atd...

Je toho tolik, že to z hlavy nedám.

Majda je čím dál tím větší šéf. Neexistuje ji nějak očurat. Drží slovo a vyžaduje to i od nás. Je třeba se velmi hlídat, než jí navěšíme nějaký bulík na nos. Ovládá dostatek slov, včera začala používat slovo bienále. Řekl jsem ho jenom jednou...Sprostá slova již nepoužíváme. Spíše se za rohem culíme, aby nás neviděla, když vyhodnotí situaci a něco plácne. Je zajímavé, jak logicky skládá věty. Zápor je ne tudíž: "Ještě mám hlad ne."

Stačí jednou opravit a už používá správnou formulaci: "Děkuji, již jsem energeticky saturována."

Prostě není důvod si na něco stěžovat, jsme spokojení rodičové a neměnili bychom za nic na světě. Ten spánek doženem, třeba jednou.

Zvedá hlavu stejně svižně jako sestra, byť nechcem porovnávat. Spíše nás to mate, že je to tak podobné..

Autosedačka pro kojence je zjevne dimenzována na větší zatížení.

Bez komentáře.

Onehdá ráno: "Táta má mojinky a joubky, mujím dějat pojádek." Optimalizace se podařila, ušetřila jednu krabičku, to se zase budu divit, jakou kombinaci vymyslela.

Uplácení dítek se zvrtlo

Mon, 24 Sep 2007 23:32:38 +0200

Dokončili jsme houpačku. Během dne jsme nikdo neodolali a zhoupli jsme se na ní všichni čtyři, postupně.

Dodělal bych to již v něděli, ale potřeboval jsem vrtat dost hluboko do stropních překladů, nechtěl jsem rušit nedělní odpočinek sousedů a využil dovolené v pondělí.

Ke konstrukci:

je to součást budoucího nosného systému paland holek
je to jako obvykle u mých prvotin předimenzováno
čistý materiál (po odečtení dále využitelných zbytků - kupuji zejména spojovací materiál navíc, abych nemusel pro jednu podložku jet autem přes celé město) mne vyšel na cca 800 Kč, to máte: hranoly, háky houpačkové, matky samojistíci, podkladový plíšek, vruty do betonu včetně hmoždinek, prkénko na sedák, lano na zavěšení, podložky na nastavení výšky sedáku a kroužky do háků houpačkových
narozdíl od předchozích pokusů jsem se zde nevyhnul tomu, aby vruty nebyly vidět.
je osazena klasickou houpačkou/prknem (taková ta ohrádka se u nás doma nenachází a Majda už z prkna nepadá) a provázky k zavěšení autosedačky pro Terezku, nelze využívat zároveň
použil jsem na to spoustu mého skvělého nářadí :o))
nedošlo k zednickému začištění, to provedu brzy při malování pokoje

Pocity:

Mám z toho velkou radost, proto se i chlubím. Nejde ani tak o to, jak to vypadá, ale že se podařilo uspokojit dceru, jednou i tu druhou a viděli jsme i ženu, jak se houpe.

Testy:

Než byl systém (stavěný za pomoci v současnosti chodících členů rodiny) kolaudován, prošel několika zatěžkávacími testy, kde se hodila má vysoká hmotnost.

První provoz:

Na zemi pod pracovním prostorem houpačky je nyní povrch změkčen. Finální řešení nemáme, nikdo nespadl, ale na nadarmo je na dětském hřišti pod houpačkou písek. Majdě jsme to musel o dost snížit. Cílem je, aby na to vylezla sama a sama se rozhoupala, zatím sama vyleze a křičí: "Natáhnout, skrčit a natáhnout, skrčit....", opakuje stále dokola. Památka na babičku z Varů, která ji naučila houpat se na houpačce, pod kterou je dost prostoru. Protože nyní má prkno nízko, aby na něj vylezla, nohama se dotýká země a to spolu s dosud s batolecí koordinací končetin jí brání samostatně rozhoupat stroj.

Pokud jí pomohu, máme dvě provozní rychlosti - málo a moc. Při moc má smrt v očích, ale po snížení na málo říká: "Ještě." S tak precizní výslovností...

Závěr:

Laboratorní práce (promiňte pane JM, ale nemohl jsem si to odpustit) splnily účel a výsledek odpovídá záměru.

Negativa - Majda neustále řve z pokoje, že chce houpat. Nepoděkovala. Mám obavy o skleněnou výplň dvěří. Jsou původní a v dětském pokoji je nevidím rád.

Pozitiva - Splněný vytčený cíl, začnu zvedat Majde postel, Terezka má houpátko, které u Majdy velice zabíralo, Majda ráda houpe Terezku aneb dvě mouchy...

Nové cíle:

Skluzavka z postele, zde nejsem rozhodnut, zda-li využijeme polotovar nebo opět vlastní konstrukci.

Povzdech:

Majdě závidím.

Fotodokumentace:

Kde je Majda?

Týden života

Sat, 22 Sep 2007 22:29:14 +0200

Prckovi je dnes týden, starší prcek bojuje s chorobou a včera mne exkluzivně pozvracel. Já bojuju taky s chorobou a dnes jsem málem banálně boural. Prostě dovolená.

Madlenka:

oblíbila si společné létání s vrtulníčkem. Moc se mi líbí, že mi jej nosí a baví jí, když mi jej vypouští
zvrací a špatně spí
skoro celou noc spí v naší posteli, protože se probouzela s pláčem a přestalo nás bavit jí hledat v jiné místnosti
vydupala si houpačku, kterou jsem jím chtěl udělat do jejich pokoje, až bude vymalováno, ale malování odkládáme, houpačku už nemůžeme, mám před sebou budovací a konstruktérskou výzvu.
miluje louže a gumáčky

máme hotovu špajzku, pro bystrého pana LK, strop není natřen, proto ten flek mimo objem spíže a chybí poslední police :o)

Terezka:

podle rodičů je stejná jako starší mrně, najdou se v rodině ohlasy, že ne. Máme problém, oslovujeme podvědomě obě děti Majdo, Madlo. Čím to je? Snažíme se soustředit.
Vesele kouká, je spokojená a říhá skoro jako já.
babička Silvestra (ano, mám babičku s jedinečným jménem) se mne dnes zeptala, jakou barvu očí má. Než jsem jí utřel, že miminkovskou, chvilku jsem blafoval, protože jsem si to nemohl vybavit. Po návratu domů z letiště jsem se musel jít přesvědčit.
Zítra jdeme na druhou procházku. Vyrazíme do Lánské obory zkotrolovat náš poklad. Je to takové obyčejné místo, kam se chodíme projít a poradit se mezi sebou (já a žena).
Ráno jsem jí kontroloval a ověřil jsem si, že kojenec fakt nedýchá pravidelně. Nicméně chůvička to hlídá za nás a nebudí nás. Ale ten pocit, když děcko třeba deset sekund nedýše a pak se zhluboka nadechne, jako když zadržovalo dech..., ten pocit není zrovna zábavný.

Na prahu bytu po příjezdu z porodnice (standardně 4. den po porodu)

Opět má naše dcera obrovské okončetiny Souhlasil i zdravotnický personál... pro porovnání má běžná chlapecká ruka.

Terezka s fotkou sestry, prosím nezávislé vyjádření, zda trpíme provozní slepotou a podobu si vsugerováváme.

Cudný akt z prvního koupání

Žena:

nevěřím, že porodila dvě děti, není to na ní vůbec vidět. Sluší jí to.
vnesla do bytu řád, který zde na přechodnou dobu vymizel
připravila mi na letiště exkluzivní sváču, kluci jedli ten chleba syrovej, jak byl dobrej
prostě se zase těším domů a nebudu chtít do práce...

Majda je pomocník všude

DJ:

snad se podařilo vyměnit okna a dveře ve společných prostorech starého domu, kde správcuju. Stálo mne to dost nervů.
rozebral jsem naše vrcholné dílo - patrovou postel a převezl do nového hnízda. V jednom to je docela makačka, ale ten pocit...druhý den jsem se nemohl skoro hýbat.
měl jsem službu na letišti, byl hustý provoz, tak to uteklo a pocvičil jsem se v radiokorespondenci, možná budu mluvit ze spaní: "oskar kilo alfa uniform delta nula čtyry zde Mariánské Lázně info, kvé en há jedna nula dva šest, vítr jedna pět nula maximálně osum knotů (čti notů), dráha v používání jedna pět pravá, okruhy pravé, na okruhu dva stroje..."
podařilo se mi v hlavě sesumýrovat plán na houpačku. Materiál máme, nařezání nosných prvků jsme zvládli dnes, zítra bude kotvení. Zatím se nemohu smířit s tím, že budou vidět spojovací vruty, tak dumám dále. Pochlubím se... :o)
v čistě klučičím (výjimečně) kolektivu kluků z ajroklubu jsem vysoce ceněn, že jsem si trumfnul bydlet se třema ženskýma :o)
Začal jsem spát na Majdině posteli, přece jenom 140 cm široké lůžko, kde dočasně spíme, není dostatečně široké na uložení dvou dospělých a dvou dětí (Majda obvykle přichází k ránu a Terezka využívá při kojení)

Majda se probrala z odpoledního spánku (dudlík) a táta mezitím dostěhoval postel, tak se mu dostalo za odměnu historicky prvního pochování od dcery

Na závěr další z libůstek Majdy, má nové houpací křeslo...tohle poznají jen rodiče, co mají více dětí :o).

Dědičná libůstka potřetí

Mon, 17 Sep 2007 23:32:07 +0200

Protože se podařilo zdokumentovat přenos fotograficky.

Včerejší fotky neukazuju, protože prcek se poškrábal a měl nějakou vyrášku na obličeji a zbytečně bych jí ublížil. Za to dnešní jsou už ochací.

Tatínku, budeš si se mnou ještě hrát? Takhle nám ta slečna už vyrostla, 2,25 roku a je z ní šéf. V pozadí neteř, omlouvám se za sníženou kvalitu.

První náměstek současného šéfa. Odbory v naší rodině vyrovnaly management, cucky na obličeji jsou zbytky jídla, ještě se nenaučila používat ubrousek. Naštěstí ta starší již směle vládne i rybím příborem.

Majda v roce 2005, pro srovnání. Je znát, že měla o deset procent větší hmotnost, ale jinak bych viděl jasnou podobu. Opět fotka 3. den života jako výše. Prdelky.

První migréna.

Terezka umí zahnout zápěstí jako táta a ségra (a strejda JR).

Mám vás dost, už běžte.

Ahoj Terezko. Ta bublina v ústech je zase libůstka Majdy. Žena to trochu umí, já ne. Ale Majda, ta dělá bubliny...

Viz fotografie 1.7.2006, Olomouc

Tak to je dnes vše. Až budou doma, to o Madlence a Rézince nafotím více. Nyní si užívám chování a výchovy.

A děkuji za pozornost.

Dědičná libůstka II.

Sun, 16 Sep 2007 22:31:42 +0200

Dnes mi žena přes SMS sdělila, že nová dcera dnes při spaní dvakrát složila ruku jako její otec, její sestra a pan JR, ovšem ten jen při opilosti.

Důkaz nemáme, ale ženě věřím, nefetuje a není v nemocnici nijak tišena. Docela mi to udělalo radost a jakmile nasbírám nějaký fotografický materiál, připravím článek o tom, jak dva mladí lidé zjistili, že už nic lepšího nevymyslí a zůstali u jednoho modelu mimina.

V mém okolí jsme již druzí, jeden můj spolužák s jednou mojí spolužačkou mají dvě dcery a když nestojí vedle sebe, musím se těch holek ptát na jméno, protože jsou jako dvojčata. Po tatínkovi.

Jinak dnes jsem byl dvakrát v KV, tam už podzim na stromech udeřil opět dříve než zde, ve střední Evropě.

Roll out

Sat, 15 Sep 2007 22:30:39 +0200

Nejsem příznivcem anglických pojmů v češtině, ale když se uvede nové letadlo, říká se tomu roll out. Dnes jsem se díky mé ženě stal podruhé otcem, která to celé zrealizovala. Uvedli jsme společně do života druhorozenou dceru.

Nejprve k pocitům, nepopsatelná euforie. Nechci srovnávat s ničím jiným ani s prvním porodem, ale tentokrát mi došla slova a vypověděl službu hlas, opakovaně. Tak mne to zasáhlo.

Začalo to včera večer, v noci jsme spali tak napůl a ráno jsme už jen měřili intervaly. Je hezčí den? Jsme vcelku zdraví, neprší nám na hlavu a v klidu jsme si prožívali příchod dalšího člena rodiny. Majda řádila , já musel dělat psa a ve tři jsme sedli do auta a dorazili do porodnice vzdálené jen 2 km od domu. V pondělí tam mají malovat.

Užíval jsem si průjezd do areálu: "Dobrý den, vezu ženu k porodu!" a závora letěla vzhůru. Ženu jsem vyklopil i s mým batohem před vchodem a jal se parkovat na místě, kde bych nepřekážel a v klidu s Majdou vystoupil. Předpokládal jsem, že se sejdem na příjmu, kde bude narváno, protože se děcek rodí opravdu více, ale zahlédli jsme ženu ve výtahu, tak jsme popoběhli, ale dveře se zavíraly a já zaslech jen - druhé patro, nu což, půdeme po schodech.

Ve druhém patře jsme zažili stejnou scénu, jen jsem nechápal, proč žena nevystoupila. Výtah se zavřel a odjel (neznámo kam). Řekl jsem si, že je hodná a omylem nám jela dolů naproti, ale přijel prázdný výtah. V tu chvíli jsem byl uprostřed budovy s dvouletým prckem, bez dokladů a peněz, naštěstí s klíči od bytu a auta, s ženou rodící kdesi. To byl stresující moment, naštěstí jediný a žena měla u sebe mobilní telefon, abychom si vysvětlili, že to, čemi já rozuměl druhé patro, bylo čtvrté.

Pak už to šlo jako po másle, odvézt Majdu ke kamarádům na hlídání, vrátit se, převléct se a být k ruce.

V 18:00 se nám narodila vážená a měřená druhá dcera, Terezka, dlouhá 49 cm těžká 3,27 kg. Je o něco menší než Majda, ale srovnání neujdou, již připravuji podklady.

Obě moje ženský, co jsou v porodnici, jsou v pořádku a my si s Majdou doma udělali mejdlo, asi tak dvacet minut, než Majda vytuhla, bohudík, protože stále shání maminku a na fotky Terezky říká, že to není Terezka, ale Majinka.

Vůbec mi nevadí, že jsme dnes propásli pozvánky na dvě svatby (jedna dokonce ke svatebnímu stolu). Rádi bychom si je užili, ale parafrázuji génia: "Kam se hrabe svatba, to se nedá srovnat."

Trochu toho koukání:

Jako poslední foto jsem pro srovnání vložil foto Majdy z roku 2005 Je to stejný pokoj, stejní rodiče. Prostě umíme jen jeden vzor.